Stíny minulosti

Lpění na hmotných věcech může mít i zcela prozaický důvod, který si navíc nemusíme ani uvědomovat. Žijeme-li příběhy někoho jiného, přicházíme o životní energii, aniž bychom to tušili. Někdy jsou rodinné příběhy tak silné, že je obtížné jejich vlivu odolat. Svůj život ale můžeme vzít zpět do svých rukou a začít psát nový životní příběh.

Když byl Petr malý chlapec, vyrůstal na venkově v širokém kruhu rozvětvené rodiny. Se zaujetím a často i zatajeným dechem naslouchal příběhům z rodinné historie, které vyprávěla milovaná babička. Zkoušky z nejtěžších spojené s válečným obdobím tak byly v Petrově životě svým způsobem stále živé.

Jako dítě Petr uvěřil, že když bude mít vytvořené zásoby, přežije. Pokud bude bez zásob, zemře. Život šel dál, Petr dospěl a jeho vlastní rodina začala fungovat podle programu osvojeného v dětství. Programu, o kterém se nediskutovalo. Nikdo nikdy přece neví, jestli válka zase nevypukne. Jeho spíž přetékala zásobami alespoň na rok. A věcí neustále přibývalo, jak se jeho rodina rozrůstala.

Kromě hromadění zásob se v Petrově domě nic nevyhazovalo (nesmělo!), protože by se to ještě mohlo hodit. Hrůzy války číhaly ve stínu jeho myšlenek, plánování a každodenního fungování. Nedokázal vyhodit ani věci nepotřebné, které už opravdu dosloužily. Rodový program byl příliš silný.

Petr měl jasný cíl: Je mi dobře, emočně to se mnou nelomcuje, jsem tady a teď, v hlavě nic neřeším, vůbec se tím nezabývám..

Když se Petr rozhodl otevřít toto téma na sezení, upřímně nevěřil, že by se cokoliv mohlo změnit. Ten nepříjemný pocit spojený s neschopností vyhodit nefunkční lichou ponožku, pro kterou se zase vrátil k popelnici, byl ale tak obtěžující, že tomu chtěl dát šanci. Tolik chtěl zažívat stav, kdy ho zbavování se nepotřebných věcí nestojí energii. Kdy nejde proti sobě. Ale proti komu nebo čemu vlastně bojoval?

Petr měl jasný cíl: „Je mi dobře, emočně to se mnou nelomcuje, jsem tady a teď, v hlavě nic neřeším, vůbec se tím nezabývám, prohlédnu si věc v ruce a když má vadu, pro kterou je již nefunkční, kráčím k popelnici, odklopím víko a pustím.“ Chtěl se cítit svobodně. Chtěl mít možnost se rozhodnout, ať už tak či onak, a přitom cítit, že je to v pořádku. Už se tím nechtěl znovu a znovu zabývat, plýtvat mentální kapacitou a životní energií.

Petrovi se na sezení podařilo uvědomit si nefunkční rodový program a nalézt nový úhel pohledu spojený s humorem a lehkostí. Myšlenky se mu najednou rozeběhly všemi směry. Od softwaru pro zařízení na automatickou likvidaci ponožek, přes knihu Historie špatného programování v Českých zemích, nepovedenou ponožkovou grotesku, po přepsání minimálně devadesáti procent programu. Petrovi svitla naděje. A nutno říct, že to nakonec skutečně dokázal!

____________________

Příběhy klientů vycházejí z reálných sezení v mé praxi. Pro zachování anonymity klientů byla pozměněna jména a některé detaily, které by mohly vést k odtajnění jejich identity. Chcete se nechat příběhy pravidelně inspirovat? Přihlaste se k odběru novinek v zápatí stránky.

Rezonuje s vámi Petrův příběh? Drtí vás nefunkční programy osvojené v dětství? Nebo máte pocit, že ztrácíte energii a nevíte proč? Zvu vás na sezení nebo do některého z koučovacích programů. Ráda vás podpořím na cestě, na které ze svého života propustíte vše nepotřebné.

Jednorázové sezení

Jednosměrky

Programy